S názvem „lečo“ se běžně setkáváme. Tento obecný název je však často velice zavádějící a můžeme si jej vykládat několika způsoby.
V každém obchodě s potravinami se setkáváme se sklenicemi čí konzervami obsahující slovo „lečo“. To je přímo mystifikující označení pro konzervované pochybné výrobky (ať jako polotovar, nebo dokonce jako hotové jídlo třeba s párkem nevalné jakosti). Tyto produkty (zmíněný polotovar nám zajisté znehodnotí s láskou připravovaný pokrm) musíme jednoznačně vyškrtnout ze seznamu dostupných surovin k domácímu vaření (je to ještě horší, nežli použití bujónu v kostce, nebo zakoupení hotové tatarky).
Zbývá domácí lečo, které připravujeme ze dvou odlišných důvodů.
Buď tímto způsobem zavařujeme nadúrodu zeleniny z naší zahrádky (zejména rajčat a paprik) nebo cíleně vaříme výborný zeleninový pokrm, který může mít více variant (např. doplněním kvalitní uzeninou, bylinkami, kořením, zahuštěním vejci apod.). Netřeba zde jistě dodávat, že zvláště chuť rajčat z domácí produkce nelze srovnat s kupovanými (bohužel ani na trzích).
Při přípravě leča mějme vždy na paměti, že cibule a papriky vyžadují nepoměrně delší dobu tepelné úpravy nežli rajčata. Ta však vždy musíme zbavit tuhé slupky, kterou nerozvaříme .
Dobrá klobása slouží k lepší chuti leča a vejci pokrm zahušťujeme do chtěné konzistence…
