Vepřové sádlo a škvarky

Vepřové sádlo je nejen v naší české kuchyni velmi rozšířeným zástupcem živočišných tuků a je nedílnou součástí vyvážené stravy (mimo jiné je bohaté na nenasycené mastné kyseliny a výrazným zdrojem vitamínu D).
Tradice a historie výroby domácího vepřového sádla (potažmo i škvarků, jakožto vzniklého vedlejšího produktu) jednoduše sahá až do doby, kdy se začali chovat vepři jako domestikovaná zvířata pro domácí chov (po světě tomu bývalo různě). Několik století (někde až tisíciletí) využívání vepřového i jiného živočišného sádla dokázal deklasovat až podvod v sedmdesátých letech minulého století, ve kterém se spojili potravinářské koncerny s vědci s cílem nahradit živočišné tuky daleko levnějšími cukry. Živočišné tuky byly na dlouhou dobu několika desetiletí (působením obrovské mediální propagandy) odsouzeny jako hlavní viník civilizačních chorob. Přitom spotřeba cukru vesele stoupala a poctivé živočišné potraviny nahradili nízkotučné potraviny, v nichž odebrané tuky nahradil chemicky vyráběný nežádoucí cukr. Na této vlně se svezla i rostlinná výroba v oblasti využití na oleje a margarínů ve snaze nahradit máslo a sádlo. V každém případě je v současné době známo, že mýty o nezdravosti živočišných tuků, ač trvaly dlouho, jsou snad již jednou pro vždy vyvráceny. Ani nové poznatky nepotvrdily, že sádlo v organismu zvyšuje cholesterol, a působí tak srdeční a cévní onemocnění, to však nevyvrací, že sádlo i škvarky konzumujeme, vzhledem k vysoké energetické hodnotě pouze v rozumné míře (ostatně jako mnoho jiných potravin).

Dobře vyškvařené vepřové sádlo je v jakékoli kuchyni těžko nahraditelné, v české obzvlášť. Není žádným tajemstvím, že pokrmy připravované na sádle slouží k lepší chuťové propojenosti dalších ingrediencí v pokrmu. Avšak pozor, průmyslově vyráběné sádlo (takzvaně „mokrou cestou“), se kterým se setkáváme převážně zabaleným v kostkách, nemají s poctivě vyškvařeným sádlem nic společného, naopak použití takovéhoto polotovaru může přípravu pokrmu zcela znehodnotit. Kvalitní sádlo můžeme koupit výhradně u menších prodejců, ale vzhledem k neúměrně vzrůstající ceně poctivých polotovarů se vyplatí vrátit se zpět k jejich domácí výrobě.

V moderní domácí kuchyni je výroba škvařeného sádla značně nepopulární, hlavně vzhledem k nepříjemným výparům, které dokáží pobyt v kuchyni i přilehlých prostorech (i přes použití digestoře a následném větrání) na delší dobu znepříjemnit. Ale i to jde často vyřešit – využijeme zahradu u rodinného domu, chalupy či chaty nebo balkon, lodžii či terasu u bytu. Vše nám vynahradí opravdu kvalitní domácí polotovar v podobě dobře vyškvařeného sádla s dobře „dodělanými“ křupavými škvarky, které jinde těžko koupíme.

Při přípravě opravdu domácího, kvalitně vyškvařeného sádla a škvarků potřebujeme (kromě času, kvalitního kastrolu a vhodných prostor) pouze dvě ingredience – vepřové podkožní břišní sádlo a trochu vody. Žádné další ingredience při zabijačce nepoužívali ani naši předkové (maminky, babičky, prababičky).
Vyškvaření dobrého sádla a přitom mít kvalitní, křupavé škvarky ovšem vyžaduje určitý kumšt hospodyňky z minulého století nebo třeba ověřený návod dle našeho receptu…

Suroviny:

(cca 1,8 kg sádla včetně škvarků)

  • Vepřové sádlo podkožní
    (bez kůže) cca 2kg
  • Voda cca 2dl

Postup:

Na zhotovení těchto dvou polotovarů (sádla a škvarků), které mají v naší kuchyni významné uplatnění, potřebujeme kromě trochy vody pouze jednu surovinu, avšak o to více času a znalostí k jejich dokonalé přípravě. Při domácím škvaření sádla se raději nepouštíme do experimentů s přidáváním mléka a tento přírodní polotovar zásadně během výroby nesolíme! Pouze tak můžeme sádlo plně využít v naší domácí kuchyni (např. nesolené sádlo při smažení neprská, sádlo bez přidání mléka se na rozdíl od některých rostlinných tuků začíná přepalovat až při teplotě 180 °C), ale i v domácí medicíně a kosmetice.

Ačkoli při škvaření sádla škvarky vznikají sami od sebe, jako vedlejší produkt je dobré si uvědomit, že dobře vyškvařené sádlo ještě neznamená znamenité a křupavé škvarky. Proto se při společném škvaření zaměřujeme tak trochu na každý výrobek zvlášť.

Připravíme si dostatečně velký kastrol s kvalitním, pevným dnem a poklicí (vždy se lépe škvaří na větší ploše kastrolu, nežli v úzkém vysokém hrnci) a dřevěnou plochou měchačku. K ruce si nachystáme malý jemný cedníček, menší naběračku a samozřejmě čisté (sterilizované, ale suché) zavařovací sklenice (v našem případě 2 na 600 ml a 2 na 300 ml) + misku na škvarky.

Podkožní sádlo zbavené kůže (není potřeba omývat a osušovat, malé stopy masa v sádle vůbec nevadí, ba naopak, jsou vítány pro výslednou chuť i vůni sádla) nakrájíme velkým ostrým nožem na přibližně stejně velké kostky velké 2-3 cm. Drobnější kousky nejsou vhodné, protože se snadněji přepalují a nevydrží potřebnou dobu k zhotovení kvalitního sádla! Zbytečné je trápit se stejnoměrností a přesnou velikostí, ostatně, seříznuté pláty z dnešních „hubeňourů“ bývají tenčí, než bychom potřebovali. Kousky sádla vkládáme rovnou do kastrolu.

Kastrol s nakrájeným sádlem umístíme na sporák rozpálený na vysoký stupeň. Podlijeme po dně vodou (cca 2 dl). Zakryjeme poklicí a škvaření začneme prudkým svařením sádla. Kostky prudce svařujeme za občasného promíchání (mícháme plochou vařečkou ode dna tak, aby se sádlo co nejméně přichytávalo, a vždy znovu zakrýváme poklicí) tak dlouho, dokud nezesklovatí (některé mohou být ode dna i mírně opečené). Tento první krok trvá přibližně 40 – 45 minut (podle velikosti kostek sádla).

Sporák snížíme na velmi nízkou teplotu (pokud používáme plynový hořák, tak na minimum a je nyní nezbytné vložit litinovou plotýnku). Dále pokračujeme ve škvaření (až do konce) pouze na této mírné teplotě! Škvaříme již za častějšího míchání, ale stále zaklápíme poklicí. Tato fáze trvá přibližně 1 hodinu, neřídíme se však časem, nýbrž stupněm uškvařeného sádla, jehož ukazatelem je co nejmenší množství bublinek po promíchání (zabarveností škvarků se prozatím nezabýváme, stále hledíme na kvalitu sádla.
Na konci škvaření již sádlo nezakrýváme. V této poslední fázi však již nikam neodcházíme a stále mícháme, ale hlavně nezvyšujeme teplotu sporáku (může nás to lákat). Doškvařujeme několik minut do doby než bublinky ze sádla jsou minimální. To je známka kvalitně vyškvařeného sádla (nikoli však škvarků, které již zlátnou). Takto dobře vyškvařené sádlo naběračkou odebíráme a vléváme přes cedníček do připravených sklenic (samozřejmě můžeme použít i pravý sádelňák). Chceme-li sádlo míchané se škvarky tzv. „škvarkové sádlo“, naplníme sklenice sádlem pouze do jedné třetiny až poloviny.

Zbývá pouze dohotovit škvarky tak, aby byly nejen zlatavé barvy, ale i křupavé. K tomu nám částečně přispěl čas potřebný k odebrání sádla, ale je potřeba škvarky téměř nasucho při stále velmi mírném stupni sporáku za častého míchání orestovat (trvá to pouze několik minut). Hotovými škvarky doplňujeme sklenice s trochou sádla nebo je odkládáme zvlášť do misky.

Sklenice se sádlem necháme zchladnout a vlažné můžeme zavíčkovat. Naši předkové sádlo i se škvarky vždy uchovávali v sádelňáku v chladné suché místnosti, kde jim vydrželo po celý rok (i za průběžného odebírání). My panelákoví raději využijeme ledničku. Nutno pouze podotknout, že domácí vyškvařené sádlo není čistě bílé barvy (ztuhnutím a delším zchlazením více zbělá), ale svou vůní a chutí je okamžitě rozpoznatelné od průmyslových výrobků.

Využití obou polotovarů (sádla i škvarků) je v každé dobré kuchyni bezbřehé, takže se jej zde ani nesnažíme vyjmenovávat…

Fotogalerie:

error: Kopírování obsahu je zakázané