Tak jako o vánočních svátcích, při oslavách narození Ježíše Krista, pečeme vánočku, tak na velikonoční Bílou sobotu pečeme mazanec, aby byl přichystaný na Velikonoční neděli. Hospodyňky chodily s mazancem v neděli ráno do kostela pro posvěcení, neboli „svaté pomazání“. Proto se mu říkalo zpočátku svěceník, z čehož následně název zlidověl na pomazanec a mazanec. Toto, dnes již tradiční sladké pečivo, ve svých počátcích však bylo doménou pouze bohatších rodin díky surovinám jako cukr, smetana nebo dokonce rozinky a mandle.
Přiznám se, že mě po většinu mého života mazanec nikterak neoslovoval. Ano, hovořím o komerčně pečených výrobcích, zahlcující plochy s pečivem ve všech marketech, které v mnoha případech mají s původní recepturou i přes lákavou reklamu společný pouze název. Až po ochutnání doma zadělaného a upečeného mazance jsem zcela změnil názor (k tomu velmi přispěla i nádherná vůně prostupující celý byt).
Tradice pečení mazance je velmi rozsáhlá a receptury rozmanité. Známe kynuté i nekynuté variace s tvarohem, i bez něj s rozinkami a jiným sušeným ovocem, s mandlemi uvnitř i na povrchu. Každý z těchto doma upečených mazanců je bezpochyby lepší (již navozenou sváteční atmosférou při jeho výrobě), nežli mazanec z nejlepší pekárny. A tak i my v naši knize nabízíme recept na domácí „Tvarohový kynutý mazanec“.
