Jestliže se u nás v České republice lidí namátkově zeptáme na název pokrmu Tortilla”, většina odpoví placka. To je odpověď správná, ale trochu neúplná. Tortillové podvědomí je u nás bohužel spjato s polotovary éčkových placek nejasného původu (většinou z pšeničné mouky) k dostání ve většině našich supermarketů, do kterých jsou baleny často též polotovary potravinářského průmyslu a následně v mikrovlnkách ohřívány. Historie a uplatnění tortill je však mnohem zajímavější.
Tortilla (španělská výslovnost tortija, původním významem dortík) je španělský výraz pro druh tenkého chleba v podobě placky. Ze Španělska však tento druh „pečiva” nepochází, naopak tam má toto slovo jiný gastronomický význam. Ve Španělsku se pod pojmem tortilla zpravidla rozumí španělská omeleta ze silného bramborového těsta. Tortilla de patatas je tradiční španělské jídlo mnoha variant.
Tortilla tak, jak ji známe v podobě přílohové placky, má své kořeny na dvou místech světa.
Ve Střední Asii a Indii se odpradávna chlebové placky připravují z cizrny (pojmenování je samozřejmě v různých částech arabského světa odlišné), protože cizrna pochází z arabských oblastí. Druh cizrna beraní (Cicer arietinum), známý také jako římský hrách, byl domestikován již v dávných dobách a je pěstován jako luštěnina.
Druhou, u nás známější variantou tortilli je placka z kukuřičné mouky. Domovinou kukuřice (skupina amerických trav z rodu Zea, se kterým si však současná kulturní kukuřice není vzhledově příliš podobná) je střední Amerika, konkrétně oblast dnešního Mexika, kde se za účelem potravinářského využití pěstovala již v období kolem 7 000 let př. n. l. a odkud byla dále rozšířena do severní části Jižní Ameriky. Do Evropy se kukuřice dostala až v průběhu 16. a 17. století. Kukuřičné placky pekli již staří Aztékové (v aztéčtině nazývané „Tlaxcalli”) a další původní obyvatelé dávno před tím, nežli je španělští dobyvatelé pojmenovali „Torlilla” a recepty i hlavní surovinu na jejich přípravu přivezli do Evropy. Na starém kontinentě se poté při výrobě tortill rozšířilo i uplatnění, v Evropě rozšířenější, mouky pšeničné.
Převážná část receptů na tortillovou placku spočívá ve vypracování středně tuhého těsta a jeho následného rozválení do podoby placky a jejich opékání bez použití tuku (na tálu či suché pánvi).
Tenká tortillová placka však českým hospodyňkám nápadně připomínala palačinku, a tak neváhaly těsto rozmíchaly do řídké konzistence (té palačinkové) a výsledek hotových tortill byl i bez pracného tvarování těsta, avšak při zachování suchého opékání, k nepoznání (možná i lepší). Tak snad současní Mexičané nebudou příliš pohoršeni vymazleným, jednoduchým receptem na „Mexické kukuřičné tortilly” z domácí české kuchyně…
