„Kuba“ je pojmenování staročeského houbového pokrmu z krup nebo také pohanky (proto v názvu našeho receptu „kroupový“). Maso nebývalo vždy často dostupnou surovinou pro každého (a nemuselo se jednat pouze o chudý lid), zatímco houbařství patřilo odedávna k českým doménám a lidé si (nejen) sušením dokázali udělat dostatečnou zásobu hub na celý rok. Není divu, že hospodyňky těmito volně přístupnými lesními plody maso nejen doplňovaly, ale i nahrazovaly. Sušené houby zmiňujeme záměrně, protože i když lze kubu připravit i z hub čerstvých, není to nikdy ono. Pouze více kořenitá chuť i vůně sušených hub spolu s česnekem, majoránkou a neodmyslitelným sádlem (jakožto nositelem chutí) dává tomuto jídlu ten správný rozměr.
To, že kuba má punc pokrmu chudých, neznamená, že se jedná o nějaké lecjaké jídlo. Naopak, existuje mnoho variant (např. „Černý kuba“ s přidáním sušených stročků, které se sušily odděleně od ostatních hub) i „zaručených“ procedur při jeho přípravě, často dům od domu se lišících. Nicméně, důležité je nešetřit houbami, česnekem ani kořením, to věděly již naše prababičky, když předkládaly jídlo, u kterého si nikdo ani neuvědomil, že je bez masa.
Historické prameny zmiňují nejčastěji kubu jako jihočeské jídlo. Na Šumavě se na černého kubu používali modráky a suchohřiby (aby byl co nejčernější) společně s mletými škvarky. U Tábora se kuba zapékal ještě s brambory a říkalo se mu „maňas“. Na Písecku a Strakonicku kuba nechyběl na štědrovečerní tabuli ještě dlouho poté, co hlavním chodem byly ryby. Ale i v jiných krajích naší země houbový kuba byl a je dodnes jedním z pokrmů podávaných na Štědrý den (třeba i během dne, abychom večer mohli vidět „Zlaté prasátko“).
V našem receptu, který jsme příznačně nazvali „Jihočeský černý kroupový kuba“, předkládáme originální recepturu, ve které prozrazujeme trik na opravdu „černého kubu“ bez zbytečného třídění hub (na modráky a suchohřiby nebo dokonce na stročky)…
