Kvalitní a dobrou „cibulačku“ nelze uvařit bez kvalitního a dobrého vývaru (a samozřejmě bez většího množství cibule).
Ač se tvrdí, že prapůvodní domovinou cibulové polévky je Francie, není k tomu žádný důvod. Polévky na cibulovém základě jsou známé odedávna, liší se použitými ingrediencemi i způsobem přípravy v různých světových oblastech podle zvyklostí jejich obyvatel. Francouzská cibulačka si pouze svým způsobem přípravy a použitými regionálními ingrediencemi dokázala získat světoznámý ohlas.
Rozdílů v přípravě mezi francouzskou a například staročeskou cibulačkou není mnoho. Cibulový základ a použití vývaru (u francouzské hovězího) jsou shodné (až na délku restování cibule pro její zbarvení). V použití doplňkových ingrediencí je to již trochu jiné. Přestože existuje mnoho různých receptů, dobré bílé suché víno ve francouzské cibulačce nesmí chybět (to dává spolu se zkaramelizovanou cibulí polévce nezaměnitelnou chuť). Stejně tak je pro tuto polévku důležité použití krutonů ze světlého pečiva s francouzským (potažmo švýcarským) sýrem.
Francouzská cibulačka bývá spojována s využitím celistvé bagetovo-sýrové krusty a jejím přímém zapékání v miskách přes celou polévku. Opodstatnění této přípravy, respektive podávání, má však svůj význam pouze při venkovním podávání v mrazivých dnech na tržnicích nebo v horských oblastech a podobně. Celistvě zapečená bageta se sýrem na misce či šálku s polévkou zabezpečuje i v chladném počasí dlouhotrvající horkost polévky. Tato výhoda se ovšem smazává při podávání a hlavně konzumování ve vnitřním prostoru. Bagetovo-sýrová krusta přes celou misku s polévkou přímo zapečená, znamená neustále příliš horkou polévku a posléze rozmočený (též nepoživatelně horký) sýrový toast, na kterém není možnost ani v náznaku rozpoznat kvalitu drahého francouzského sýru. Proto v domácím prostředí upřednostňujeme jednotlivé sýrové krutony, které podáváme zvlášť pro průběžné namáčení při konzumaci polévky (i v hlubokém talíři)…
