Historické prameny tohoto pokrmu ukazují na turecký původ dále rozšířený na balkánský poloostrov. Jedná se o jihoevropské jídlo z čerstvé zeleniny, doplněné masem a rýží. Takže bezpochyby spadá do kategorie „rizot“ (až na výjimky, kdy se základ na džuveč zapéká třeba s bramborami či těstovinou nebo se dokonce podává jen tak s pečivem). Původní název znamenal kameninový kotlík, ve kterém se dusilo maso s různou zeleninou a kořením, které zrovna roční období či kraj daly, takže není divu, že receptů na džuveč je nepřeberné množství a často se dosti liší. Příprava pokrmu v jednom kastrole však přetrvala dodnes.
Džuveč je příkladem pokrmu ze sezónní čerstvé zeleniny (maso může být různého druhu). Zásadní prioritou při vaření džuveče je nepoužití jakéhokoli (byť domácího) polotovaru. Proto raději nebudeme vzpomínat na školní a závodní jídelny, které tento pokrm u nás zcela nevhodným způsobem (např. použitím pochybného zeleninového leča) zcela deklasovaly a uvedly název „džuveč“ ve všeobecnou nemilost. Možná tak vznikl i český pokrm s názvem „srbské rizoto“, což je jídlo od džuveče trochu odlišné (pečením, konzistencí i ingrediencemi), ale v dané době to byla výborná alternativa, která se na rozdíl od džuveče dala vhodně doplňovat tuzemským nastrouhaným polotvrdým sýrem.
Je těžké vrátit džuveč, jakožto oprávněné renomé tohoto druhu rizota, do českých domácností. O to se snažíme v našem receptu, který jistě v mnoha směrech předčí i mnohá známá italská rizota…
