Kachna domácí (Anas platyrhynchos f. domestica), je domestikovaný pták z řádu vrubozobých, chovaný pro maso, vejce a peří po celém světě. Plemena kachen jsou méně rozmanitá, než u jiných druhů drůbeže, liší se především zbarvením a velikostí. Na rozdíl od hus a pižmovek se kachny domácí nedokáží pást na trávě. Potravy zkonzumují značné množství a její kvalita může být horší (známé rčení o kachním žaludku). Jejich přirozenou potravu tvoří mikroorganismy, které vyčvachtávají zobákem z bahna, vodní rostliny i drobní živočichové, přijímají však i brambory, šrot, zrní a kuchyňské zbytky. V České republice se od 60. let 20. století kachny hojně chovaly na rybnících osazených kapry (tzv. kaprokachní systém), který byl oboustranně výhodný, neboť kachny svým trusem a zbytky krmiva obohacovaly vodu o živiny, které využívali kapři. Kachní maso, které je tučné a má hnědočervenou barvu je oblíbeno nejen v české, ale zejména ve francouzské a čínské kuchyni. Mezi lahůdky patří kachní sádlo a játra.
Kachna (na Moravě a ve Slezsku kačena či kačka, někde v jižních Čechách, např. na Prácheňsku a Táborsku, se používá tvar lička) je pro nás Čechy tak trochu druhým „vepřovým” k přípravě oblíbeného pokrmu se zelím a knedlíkem. Sůl a kmín jsou u pečené kachny vždy zásadní, a již tyto pouhé dvě ingredience postačí na upečení kachny, zvláště chceme-li uchovat vypečené, drahocenné sádlo. Daleko lepší chuť masa, kůžičky a hlavně vymazlenou šťávu však docílíme starou, ale jednoduchou gastronomickou technikou, které se říká „glazování” či „glazírování”. Česky jednoduše řečeno častým přeléváním, v našem receptu kombinací pomerančové šťávy s medem…
